Policisté získali zlaté medaile na světovém šampionátu ve střelbě!

23.6.2015

V areálu policejní střelnice v Budapešti se ve dnech 4. – 7. května 2015 uskutečnilo historicky první Policejní mistrovství světa v praktické střelbě z krátkých služebních zbraní, které organizovala Světová policejní sportovní unie ve spolupráci s Maďarskou policejní sportovní federací. Své střelecké umění zde předvedlo 26 týmů (76 policistů a policistek) ze 17 světových zemí.

Policii ČR zde reprezentovala čtveřice policistů – Marek Kilarský, Zbyněk Kovář, Miroslav Zapletal a Radim Maděránek, kteří ve světové konkurenci obstáli a díky bezchybnému zvládnutí jednotlivých střeleckých situací vybojovali zlaté medaile v kategorii družstev. Dalším úspěchem je stříbrná medaile Radima Maděránka v kategorii jednotlivců, kterého od zisku zlata dělilo pouhých 30 vteřin.

Jak policisté hodnotí uplynulý šampionát, s čím se potýkali a co pro ně osobně zisk titulu mistra světa znamená? Na tyto a další otázky odpoví trojice světových mistrů Marek Kilarský, Miroslav Zapletal a Radim Maděránekavedoucí realizačního týmu Václav Kuthan z oddělení vzdělávání Policejního prezidia ČR.

Jak proběhl výběr reprezentace? Absolvovali policisté nějakou speciální přípravu před šampionátem?

Václav: Na základě výsledků dvou posledních policejních mistrovství ve střelbě, které pravidelně organizujeme, jsme nejprve určili širší kádr šesti reprezentantů. Pět z nich nakonec odjelo do Ostroměře na soustředění, které vedl jeden z našich nejzkušenějších střelců u policie Zdeněk Němeček společně s dalším policistou a úspěšným reprezentantem Tiborem Ladičem. Cíl čtyřdenního soustředění byl jediný, a to, aby se kluci mezi sebou poznali, aby se dali dohromady jako tým a stanovila se taktika. Nic dalšího nebylo zapotřebí, protože všichni jsou vynikající a zkušení střelci, kteří se střelbě věnují i mimo výkon služby, absolvují závody u nás i v zahraničí.

Můžete přiblížit průběh soutěže?

Marek: Vlastní soutěž začala po slavnostním zahájení, kdy nastoupily všechny týmy, což bylo velice pěkně zorganizováno. Po společném focení družstev jsme se rozešli na jednotlivá stanoviště tzv. stage, kde jsme se teprve mohli seznámit se situací, jaké budou například terče a podmínky střelby, což nebylo úplně dobré. Na jiných soutěžích je na to většinou více času.

Mira: Organizátoři pro nás připravili 12 rozmanitých střeleckých situací, stříleli jsme na různé papírové a kovové terče s velmi těžkou orientací v zásahových zónách, byly zde i tzv. fototerče, které jsou na velkou vzdálenost těžko čitelné. Stage byly postaveny např. na 30, 40 ran, ale některé třeba jen na devět, byly doplněny kulisami a rekvizitami, které navozovaly vždy nějaké „reálné“ prostředí.

Jakou volíte taktiku, střílí každý za sebe nebo se už od začátku přizpůsobuje týmu?

Marek: Samozřejmě střílí každý za sebe, ale pak záleží na taktice nebo domluvě v rámci družstva. Když už se „jede“ na nějaký výkon, tak se jednotlivec musí přizpůsobit, snažit se, aby neudělal chybu, a tím nepoškodil družstvo, protože jednotlivé výkony se sčítají.

Míra: Každý prakticky plní stejný úkol, má stejnou situaci. Odstřílí a dosáhne určitý počet bodů, čas, a pokud nezasáhne penalizované zóny, nedostane žádné trestné body. Je zde určitý pocit sounáležitosti, snahy to ostatním nepokazit.

Radim: I když budeme na stejném stanovišti, tak každý danou situaci může řešit jiným způsobem, což je atraktivní pro diváky i pro střelce. Každý to přizpůsobuje svému umění, dovednostem a tím de facto dělá střelbu zajímavou.

Jak určujete pořadí, v jakém budete závodit?

Radim: Na začátku se určí pořadí náhodným výběrem a na dalším stanovišti se střelci prostřídají, první střílí poslední druhý první atd. Samozřejmě, že každý závodní střelec nechce střílet jako první. Je pro něj lepší, když se podívá na závodníka před ním, aby se seznámil se situací a případně se vyvaroval nějaké chyby.

Marek: To tady ovšem nebylo možné. Soupeře jsme sledovat nemohli. Nemohli jsme si stage ani tzv. nachodit nebo nadrilovat, kdy si střelec nanečisto vyzkouší míření na terče, promyslí taktiku atd.

Míra: Někomu naopak vyhovuje, když jde jako první a nemusí dlouho čekat. Člověk se musí soustředit a podat maximální výkon dejme tomu jednu minutu, a pak se musí držet v jakémsi napětí, aby ten výkon dokázal zopakovat na dalším stanovišti. Nemůže se, lidově řečeno, „hodit do klidu“, nemůže vypnout, protože by se to odrazilo v jeho koncentraci na dalším stanovišti.

Jak se před závodem připravujete?

Radim: To je strašně individuální, každý střelec se připravuje jinak. Nejdůležitější je asi soustředěnost a vzbuzení té „správné agrese“. Střelec potřebuje rychle a přesně zasáhnout cíl. Nesmí udělat žádnou chybu, musí udržet rychlost, na kterou potřebuje být trošku agresivní, ale na druhou stranu musí být zůstat dostatečně vyrovnaný, sebekontrolovat se a být uklidněný, aby dokázal přesně strefit cíl. To je asi to nejdůležitější pro přesnou střelbu, být „vyklidněný“, což se zase nemá rádo s rychlým pohybem.

Stav, který popisujete, se mi zdá poněkud protichůdný…

Radim: Ano, proto je to tak těžké, protože požadavky na tu samotnou střelbu jsou protichůdné. Střelba je hodně mentálně náročná disciplína… (smích)

Sledovali jste v průběhu soutěže výkony ostatních střelců? Jak si vedli naši policisté?

Václav: Společně s Tiborem Ladičem, který byl druhým členem realizačního týmu, jsme sledovali průběžné hodnocení závodníků. Po prvním dnu si kluci vedli poměrně slušně, měli nejlepší časy, ale bohužel k tomu plus 10, plus 20 trestných bodů. Hodnocení terčů neprobíhalo podle mezinárodních pravidel IPSC, za zásah mimo tzv. alfa zónu byly udělovány vysoké penalizace v řádech desítek sekund, které se připočítávaly k celkovému času. Byla upřednostněna extrémní přesnost zásahů na úkor rychlosti. Proto jsme kluky doslova tlačili k tomu, aby zpomalili, byť to odporovalo jejich návykům z dynamické IPSC střelby.

Říkáte, že zde hodnocení neprobíhalo podle pravidel IPSC střelby. Můžete vysvětlit, co tato zkratka znamená?

Míra: IPSC je Mezinárodní konfederace praktické střelby, která má několik desítek let svá jasná pravidla. Je to disciplína, která umožňuje zkombinovat rychlost, přesnost a sílu. Pravidla jsou nastavena tak, že střelce nijak neomezují v tom, jak bude danou situaci řešit. Rozhodčí vám řekne, jaká je startovní pozice, jaký je minimální počet ran či jaké jsou terče, a dá vám tři minuty na to, abyste si to prošel, vymyslel postup, kterým terčem začnete, kterým skončíte atd. Musíte střílet rychle a přesně. Tento styl střelby převzaly policejní složky v řadě světových zemí, protože je vhodný pro potřeby výcviku.

Jak jste vnímali úpravu pravidel? Bylo těžké změnit styl střelby?

Míra: Bylo to pro nás překvapení, protože na policejním mistrovství světa by člověk očekával, že zde budou situace postaveny tak, aby nějakým způsobem imitovaly reálný střet policisty s útočníkem. Při služebním zákroku bych měl situaci rychle vyhodnotit a rychle a přesně střelit. Bohužel ta pravidla byla nastavena tak, že to s rychlostí nemělo nic společného.

Marek: Pokud jsme chtěli uspět, tak jsme museli změnit přístup, což bylo proti naší přirozenosti, proti návykům ze služby či závodů IPSC. Jsme zvyklí střílet rychle, není pro nás primární nějaká zóna. Zde nás nutili mířit, jinak následovala penalizace, která mohla ovlivnit celkové hodnocení.

Radim: Chvíli trvá, než se mozek tzv. přepne, zklidní. Druhý den jsme se dokázali „oprostit“ od logiky služebního zákroku a vzali jsme to čistě jako sportovní výkon.

Co se vám na závodech líbilo?

Marek: Velice pěkně byly postaveny jednotlivé stage. V situacích se kombinovalo více druhů terčů (papírové, kovové padací a pohyblivé). Z tohoto pohledu byly střelecké situace hodně pestré, navíc se každý terč vyhodnocoval trochu jinak, což na nás kladlo vysoké nároky, abychom úkol co nejlépe splnili.

Radim: Mně se líbilo, že stage obsahovaly také, v naší terminologii řečeno, hodně tzv. neterčů, které měly simulovat nezúčastněné osoby. Ty nám komplikovaly situaci střelby, museli jsme být o to přesnější, abychom tyto osoby nezasáhli.

Vzpomenete si na nějakou hodně náročnou střeleckou situaci?

Václav: Na jenom stanovišti plnili střelci úkol pod černou hermeticky uzavřenou plachtou o rozměru asi 15 x 15 metrů. Simulovala se střelba v noci, za zvuku majáků. Situace byla hodně náročná fyzicky, protože venku bylo 30 stupňů a kluci pod černou plachtou skoro nemohli dýchat. Ale zvládli to…(smích)

S jakými zbraněmi jste stříleli?

Míra: Podle pravidel soutěže jsme mohli střílet se služebními krátkými zbraněmi, které máme přidělené na jednotlivých útvarech. Měli jsme Glocky 17.

Co vaši soupeři, znali jste některé týmy? Navázali jste nová přátelství?

Míra: Spíše jednotlivce. Já osobně znám vítěze šampionátu Maďara Georgi Batku, s nímž se setkávám na závodech IPSC. Velké zastoupení zde měly policejní složky z arabských zemí – Bahrain, Kuvajt, Emiráty, Libanon, ale také z Číny nebo Kolumbie. Pro mně osobně by bylo zajímavé pozorovat policisty z těchto zemí, porovnat jejich úroveň manipulace se zbraní, schopnost řešení jednotlivých střeleckých situací. V průběhu závodu to bohužel nebylo možné, tak jsme si alespoň s některými popovídali po skončení soutěže.

Václav: Navázali jsme hlubší přátelství s policisty z Rakouska. Kluci už je znali z evropských či světových soutěží, zde jsme s nimi stříleli na stanovištích. Dokonce nám půjčili pouta, když nastala taková paradoxní situace.

Radim: Zvládnutí jednoho úkolu spočívalo v tom, že jsme před zahájením střelby měli spoutat figurínu. Úplně náhodou jsme zjistili, že naše ocelová pouta jsou koncipována na menší zápěstí, než měla figurína. Upozornili jsme na to rozhodčí, kteří to prověřili. Museli jsme si tak půjčit jiná, od kolegů z Rakouska. Známe se také se Slováky, s Maďary, velice milí byli například i policisté z Číny.

Zúčastnily se soutěže také ženy?

Václav: Ano, z těch 76 závodníků bylo asi 16 žen. Nejlépe se umístila Maďarka, byla šestá v celkovém pořadí. Je velká škoda, že se pozapomnělo na naše střelkyně, protože si myslím, že jsou velice šikovné a poměrně zkušené. V té konkurenci by se zde určitě neztratily.

Jak dlouho se každý praktické střelbě věnujete a jaké máte úspěchy?

Míra: Střelbě jsem doslova propadl před sedmi lety…(smích), hlavně praktické střelbě podle pravidel IPSC. Jsem několikanásobný mistr ČR, mám několik zahraničních titulů z mistrovství světa, mistrovství Evropy, Nového Zélandu, Kanady, Ruska, Dánska, Německa a řadu kontinentálních titulů, z mistrovství Afriky, Ameriky, Asie, Austrálie. Pokud mi to umožní podpora sponzorů, účastním se 15 až 20 světových závodů ročně.

Radim: Střelbě jsem se začal více věnovat zhruba před třemi lety, poté, co jsem vyhrál policejní střelecké závody na územní i krajské úrovni. Mám bronzovou a zlatou medaili z policejního mistrovství ČR ve střelbě. V poslední době se účastním také civilních závodů IPSC, což beru jako doplňkový trénink.

Marek: Aktivně se střelbě věnuji od roku 1997. Do roku 2002, kdy se IPSC teprve tvořila, jsem střílel závodně, mám několik titulů mistra republiky. Dlouhá léta pracuji jako instruktor střelby u policie, takže jsem se zbraní neustále v kontaktu. Člověk si to neuvědomuje, ale závodní střelba je velice finančně náročný sport, platíte startovné, munici, zbraně. Musíte počítat s tím, že ročně „odepíšete“ několik zbraní.

Kolik zbraní ročně „odepíše“ profesionál?

Míra: Pokud se střelbě chcete věnovat na profesionální úrovni, tak potřebujete dvě i více zbraní ročně. Za rok vystřílíte přes sto tisíc nábojů, proto musíte mít zbraní víc. Jednu na trénink, jednu na závody, ale také náhradní díly ke zbrani a munici. To vše patří k soutěži. Můžete být dobrý střelec, ale jestliže nemáte zbraň perfektně připravenou, tak vás to může stát umístění.

Máte za sebou řadu úspěchů, nakolik si ceníte této medaile?

Radim: Jelikož nemám tolik zkušeností ze závodů jako kolegové, tak si obou medailí, zlaté v družstvu i stříbrné v kategorii jednotlivců, cením hodně vysoko. Jsou to medaile z mistrovství světa a byly těžce vybojované, protože jsem nastoupil proti extrastřelcům…(smích). Rád bych poděkoval vedení našeho útvaru, které nám vytváří pro sport nadstandardní podmínky, nikdy není problém s uvolněním na závody, je znát podpora a sounáležitost celého kolektivu.

Marek: Já si osobně cením výsledku, který jsme podali jako tým. Potěšilo mě, že jsme to „ukočírovali“, že mezi námi nebyla nějaká rivalita, že jsme vybojovali zlatou medaili společně.

Míra: Já jsem také rád, že jsme uspěli jako družstvo, což bylo v podstatě to nejdůležitější. Věděl jsem, že když neudělám nějakou chybu, že bych se mohl umístit, což se mi nakonec nepodařilo. Musím ale pochválit výkon Radima, který si vše precizně odpracoval, odmířil a skončil druhý.

Jak hodnotí výsledek svých svěřenců Václav Kuthan?

Václav: Věřil jsem, že přivezeme medaile. Pravidelně pořádám policejní mistrovství ve střelbě, proto znám kvalitu našich střelců. První den byl Radim dokonce na prvním místě, měl suverénně nejlepší výsledky a velký náskok jsme měli i jako družstvo. Radimovi nakonec uteklo zlato o 30 vteřin, Mírovi bronzová medaile o 15 vteřin. Marek skončil 15 a Zbyněk Kovář 26. Když to uzavřu, tak kluci se zasloužili o to, že Policie ČR má historicky první zlatou medaili z mistrovství světa ve střelbě a druhý titul mistrů světa. První titul získal fotbalový tým v roce 2007. I u toho jsem byl…(smích).

Kde se bude konat další světový šampionát? Co třeba v ČR?

Václav: Myslím, že bychom byli schopni takovou soutěž bez problémů uspořádat. Unie tělovýchovných organizací (UNITOP ČR) má s pořádáním soutěží evropského i světového formátu bohaté zkušenosti, a i zde se, ve spolupráci s Centrem sportu Ministerstva vnitra a oddělením vzdělávání Policejního prezidia, podílela na přípravě a materiálním zajištění naší reprezentace, jakožto i vlastního mistrovství. Máme dobré podmínky, celou řadu vynikajících střelců i profesionálních rozhodčí. Určitě bychom se o pořadatelství mohli ucházet, ale rozhodnutí musíme nechat na funkcionářích světové policejní unie…(smích)