MILOSLAVA HÜBNEROVÁ, roz. Karbanová 22. 7. 1950 Zlatá medaile na olympijských hrách v Mexiku ve skoku vysokém a Josef Panáček (nar. 8. 9. 1937) – 1. místo na Olympijských hrách 1976 v Montrealu v brokové střelbě





MILOSLAVA HÜBNEROVÁ, roz. Karbanová 22. 7. 1950 Zlatá medaile na olympijských hrách v Mexiku ve skoku vysokém

1968 – rok, který se zapsal do českých politických dějin jako černý rok, jenž naší republice nepřinesl na dlouhá léta nic dobrého. Přesto měl i světlé chvíle. Byla to olympiáda v Mexiku, z níž se českoslovenští sportovci vrátili s na krku zavěšenými medailemi. Patřila jste mezi ně i vy. Jak jste prožívala svůj zlatý skok do výšky?

Jela jsem do Mexika na olympiádu na základě mistrovství republiky, které jsem vyhrála. Nic jsem si od svého výstupu neslibovala. Pán bůh tenkrát nebyl asi doma, že jsem vyhrála. No nic méně jsem měla trochu toho sportovního štěstíčka.


Bez práce nejsou koláče, musela jste se i vy připravovat.

To je pravda. Bez pravidelného tréninku by to nešlo. Jela jsem na olympijské hry se čtvrtým výkonem na světě, ale vzhledem k tomu, že jsem byla „zajíc“, bylo mi teprve osmnáct let, nikdo ode mě nic neočekával. Všichni si mysleli, že se budu teprve otrkávat. No a já jsem se otrkala tak, že z toho bylo 1. místo. To opravdu nikdo, včetně mě, nečekal.


Chtěla byste jet letos zopakovat Mexiko do Atén?

To víte, že bych chtěla a jak ráda. Muselo by mi být ale osmnáct, kdy jsem chtěla dělat sport, a to se vším všudy, co obnáší.


To byste musela možná změnit i přípravu.

Tréninkové metody, oproti tomu, co jsem dělala já, se nezměnily. Změnily se ale podmínky a možnosti. Moje generace absolvovala celou přípravu a většinu závodů doma. Neměli jsme možnost v zimě jezdit do tepla na Kanárské ostrovy či Jihoafrické republiky, ale jak je vidět, sportovec se může připravit na kvalitní výkon i v domácích podmínkách. Naopak si myslím, že výkony některých současných sportovců nejsou adekvátní tak dobrým podmínkám, které jsou jim pro přípravu vytvářeny.


Říkala jste, že jste sport brala se vším všudy. Co vám tedy dal a co vzal?

Co mi dal? Spoustu kamarádů. Co mi vzal? Zdraví. Mladý člověk nemyslí na to, co negativního koníček přináší. Zkrátka má ho rád, miluje ho, tak ho dělá. A pak už jen čeká, co s ním udělá, kdy vyhodí ze sedla. Přesto mám sport ráda dodneška, nezanevřela jsem na něj a mám hlavně radost, že okouzlil i mé potomky a pomáhal mi formovat pozitivně jejich osobnosti.


Josef Panáček (nar. 8. 9. 1937) – 1. místo na Olympijských hrách 1976 v Montrealu v brokové střelbě

Na svůj vynikající výkon na olympijských hrách v roce 1976 už jen vzpomínáte. Představte si, že byste se letos dostal na letní olympijské hry. Jak byste viděl svoje umístění? Byla by to opět zlatá medaile?

Víte, je otázka, zda bych se vůbec na sportování dal. Postupem času hodnotím, jaký vliv vrcholový sport na mě měl, a to jak po stránce psychické, tak fyzické. V poslední době prodělávám totiž řadu zdravotních problémů, které souvisí s mým dřívějším sportováním. Víte, pokud sport berete opravdu zodpovědně, pak celé to snažení přináší hlavně psychické napětí, což lidskému organismu neprospívá. Ale na druhou stranu to vše bylo velmi pěkné, mám pěkné vzpomínky a zážitky. Jsou to dva rozdílné aspekty. Ten první říká „ne!“. Ten druhý naopak „dej se do toho!“. V mysli se mi vybavuje mé dětství na Slovácku. Jako malý kluk z dědiny jsem začínal fotbalem a vším, co příroda kolem nás umožňovala dělat. Později jsem se věnoval atletice. Nebyl jsem bez šancí. Co by dorostenec jsem zvítězil na republikovém přeboru ve vrhu koulí. Mým koníčkem bylo ale myslivectví, které mě přivedlo ke střelbě. Ono to ani dříve jinak nešlo. Každý, kdo chtěl střílet, musel mít lovecký lístek a pak už nic nebránilo používání zbraně. Pro ty zážitky bych do sportování šel znovu.
A jak bych viděl své umístění na olympiádě v současnosti? Jak se říká po střelecku – „nikdo to nemá špagátě“. Ve střelbě skutečně nikdo do poslední chvíle neví, zda trefí terč. Nevím tedy ani já, jak bych skončil. Vím jen, že je to stejné jako v životě. „S poctivostí nejdál dojdeš,“ říká české přísloví. Práce soustružníka a osobnost trenéra Ing. Málka mě vedly k tomu, abych vše bral skutečně poctivě a zodpovědně. Díky tomu jsem se dostal tam, kde jsem byl, a dosáhnul zlatou olympijskou medaili.