Diskařka Věra Cechlová – Pospíšilová (členka Policejního sportovního klubu Olymp Praha) si v roce 2003 utvořila osobní rekord v hodnotě 67,71 metrů. Na olympiádě v Číně hodem dlouhým 61,75 metrů vybojovala páté místo. Od bronzové medaile ji dělilo 84 centimetry.

• Nominovala ses na Olympijské hry v Pekingu. S jakými cíly jsi na ně odlétala?
Odjížděla již na svou druhou olympiádu se stejnými ambicemi jako na tu první do Atén. Chtěla jsem, aby to zacinkalo. Nicméně vybojování olympijské medaile je velmi těžké, neboť konkurence ve světě je obrovská a každý se chce předvést v tom nejlepším světle. Myslím si, že nominovat se vůbec na olympiádu je úspěch. K tomu, aby se to podařilo, musí být sportovec po celý rok přípravy především zdravý, aby se mohl v klidu připravit, naplno trénovat a nehonit kvalifikační limit na poslední chvíli. Mně se de facto povedlo. Celou svou přípravu jsem komplexně olympijským hrám podřídila. Taktéž po příletu do Pekingu jsem oproti loňské Osace udělala změnu. V Japonsku na Mistrovství světa jsem totiž podcenila aklimatizaci a trénovala hned od okamžiku příletu. Cítila jsem se ze začátku dobře, ale na vlastních závodech jsem byla unavená a nesplnila limit postupu do finále.Tentokrát jsme se s trenérem domluvili, že na začátku pobytu v Číně v tréninku povolíme. Nejprve jsem si zvykala na odlišné klimatické podmínky a na časový posun.
• Jak probíhaly vlastní závody?
Olympijský závod byl samozřejmě náročný. Nejdříve jsem musela absolvovat kvalifikaci. Ta je nesmírně důležitá. Mnohokrát se stalo, že připravený sportovec, adept na medaili, podcenil kvalifikaci s tím, že se bude šetřit na finále, a pak se do něj ani neprobojoval. Tímto poučena jsem nastupovala do kvalifikačních bojů s myšlenkou, že musím hodit prvním hodem maximum, abych se zbytečně neznervózňovala a neplýtvala energií. Postup se mi podařil. Do finále jsem nastupovala mírně unavená s myšlenkou, že ale musím dát do závodu maximum. Skutečně jsem do toho šla naplno, dala jsem do toho své srdce, své síly, ale v ten daný okamžik jsem ze sebe víc nevyždímala. Myslím si, že velkou roli v tom, že se mi nepodařilo poslat disk dál, bylo to, že jsem nedokázala skloubit techniku s emocemi. Byla jsem strašně moc přemotivována. Chtěla jsem hodit hodně daleko, ale věděla jsem, že disk padá blízko. V Aténách jsem hodila 66 m, v Pekingu 64,5 m. Hned se mi v hlavě honila myšlenka, že těch 66 m v Aténách by mi tady stačilo na zlatou medaili.
• Čemu přikládáš hlavní příčinu, že disk nedoletěl v Pekingu na hranici 66 metrů?
Pokud srovnám podmínky v Aténách a v Pekingu, musím zkonstatovat, že byly úplně rozdílné. V Číně byla vysoká vlhkost, oproti Aténám měl kruh drsný povrch, nefoukal jako v Řecku protivítr, bylo strašné vedro a stadion uzavřený. Závod v Asii nebyl jako v Evropě. To se na mě podepsalo včetně časového posunu. Navíc do Atén jsem mohla odletět dva dny před vlastním závodem, připravovat se do poslední chvíle v Praze a tam si jakoby odskočit na závody. Podmínky v Pekingu pro trénink byly fantastické, nic se čínským pořadatelům nedá vytknout. Hlavní roli pro nás Evropany tu hrála aklimatizace, kdo jak se s jiným podmínkami sžije. Já jsem se s tím srovnala tak, že jsem vybojovala až 5. místo. Velký dík i za tento výkon a umístění patří především trenérovi panu Josefu Šilhavému, který mě v Číně podporoval zvláště psychicky a hlavně mi věřil. Společně jsme pro mé vystoupení na olympiádě udělali maximum. Poprvé jsme letos absolvovali soustředění daleko od domova, v Africe. Udělali jsme i velkou změnu v tom, že jsem se chystala pouze na olympiádu. Věděla jsem, že to bude nejdůležitější závod a nesnažila jsem se za každou cenu objíždět jiné velké soutěže.
• V přímém přenosu jsme tě na závěrečném ceremoniálu mohli vidět v roli vlajkonošky české výpravy. Co to pro tebe znamenalo?
Skutečně jsem byla představiteli Českého olympijského výboru vybrána a oslovena . Chtěla bych ale uvést na pravou míru, proč právě já. Všichni naši medailisté už z Číny odcestovali, proto se hledalo, kdo z přítomných sportovců na hrách nejlépe dopadl. Funkci vlajkonošky jsem přijala. Byla to pro mě velká pocta, protože nést českou vlajku na stadionu, který byl do posledního místa vyprodán, bylo pro mne velkým zadostiučiněním a odměnou za páté místo. Závěrečný ceremoniál byl nádherný, ale současně pro mě velmi smutný při představě, že všechno skončilo.
• Co tě v Číně překvapilo, na co budeš vzpomínat?
Olympiáda byla bezesporu perfektně zorganizována. Číňané měli vše promyšlené a nic nenechávali náhodě. Po nás se tam bude konat paralympiáda, takže hned po zakončení začali domácí organizátoři vše chystat proto, aby mohla začít. Upravovali terén, tělocvičny, všude zajišťovali bezbariérový přístup. Čína mě snad nejvíce překvapila svou vysokou životní úrovní. Měla jsem možnost se také podívat po závodech na Velkou čínskou zeď. V myšlenkách se samozřejmě budu vracet k vlastním závodům a hodnotit, proč jsem svůj cíl nesplnila. Když jsem ale viděla, jak dopadla výška žen, otevřely se mi oči a své vystoupení jsem přehodnotila. Jasnou favoritkou byla Vlašičová, 37 závodů po sobě vyhrála a poslední nejdůležitější prohrála posledním skokem. Naše Romana Dubnová si v tomto závodu přetrhala vazy. Takže vlastně na druhou stranu jsem měla ve své podstatě štěstí. Nestalo se mi nic v kvalifikaci a postoupila jsem do užšího finále a v něm předvedla to, co se v tu chvíli dalo. Mohlo být i hůř, když jsem viděla, jak odnášejí Romanu na nosítkách. K úspěchu je dál než k neúspěchu.
• Kromě výškařek jsi fandila i jiným našim sportovcům?
Společně s ostatními reprezentačními kolegy jsem chodila samozřejmě fandit. Chtěla jsem vidět Marka Švece, ale bohužel závodil den před mou kvalifikací. Sledovala jsem hlavně všechna atletické závody, které byly na pořadu po disku.
• Zkusíš bojovat na olympiádě v roce 2012 v Londýně?
V roce 2012 budou olympijské hry v Londýně. Jestli se mnou nebo beze mne, nedokážu říci. Čtyři roky je hodně dlouhá doba. Příští rok je Mistrovství světa v Berlíně, takže účast na něm je můj první cíl, který si dávám. Všechno bude záviset na mém zdravotním stavu. Když příští rok nebudu házet daleko, nemá smysl pokračovat v přípravě na Londýn. Nechávám to otevřené, nechci, aby nastala situace, že bych sotva splnila kvalifikační limit. Ale když bych házela slušné metry, tak bych neviděla jediný důvod, proč bych do Londýna nejela. Faktorů je více. S manželem jsme doma situaci rozebírali, rádi bychom také založili rodinu. Může se stát cokoli. Chci tomu nechat volný průběh. Tak je to pro sport lepší, protože člověk není svázaný a má takový pocit, že dělá to, co ho baví. Berlín rozhodne.

-Petra-